K cyklistickým závodům, které se staly legendou, patří Král Šumavy. Dvakrát do roka mají cyklisté možnost změřit své síly v majestátní krajině našich pohraničních hor, přičemž na jaře vyrážejí na trať „terénní“ jezdci a na podzim se koná silniční verze. Letos se startovalo v sobotu 30. 5. 2009 z Klatov. Mezi bikery z týmu Bike Mšeno, kteří se závodu zúčastnili, už celý týden panovaly obavy ohledně počasí. Náhlé ochlazení z příjemných letních teplot na sotva dubnové a především vytrvalost dešťových srážek dávaly tušit, že závod nebude patřit k nejlehčím.
Je časné sobotní ráno, zatažená obloha nevěstí nic dobrého, ale my přesto nasedáme do aut a vyrážíme směrem na jih. V zavazadlovém prostoru nám cinkají a hrkají kola a další výstroj, cesta probíhá za minimálního provozu příjemně. Ačkoli start je až v deset hodin, nedočkavě postáváme již po deváté na startovní čáře, abychom se později nemuseli proplétat mezi ostatními 1500 účastníky. 
Ze tří možných délek (45 km, 70 km, 100 km) si vybíráme tu střední s celkovým převýšením 1823 m; na zdolání nejdelší nemáme dostatek odvahy a nejkratší se nám jeví příliš snadná.
Jak se však máme za chvíli možnost přesvědčit, ani námi zvolená trasa nebude procházkou růžovým sadem. Po přibližně tříkilometrovém silničním začátku najíždíme do terénu a trať se začíná pozvolna zvedat, vzápětí díky rozbahněné cestě následuje krátký, avšak technicky náročný sjezd. Máme za sebou 10 km, když se trať opět, tentokrát prudce, zvedá a my míříme na Barák (706 m), jehož vrcholek se ztrácí v mlze. Deště během uplynulého týdne proměnily zdánlivě nepříliš náročnou trasu v tvrdý oříšek a nám se díky všudypřítomnému blátu nedaří podávat solidní vrchařské výkony. Bohužel ani ve sjezdu není situace o moc lepší. Dvacátý kilometr přináší další prudké stoupání na Drkolnou (729 m), kolem sebe zaznamenávám první jezdce, kteří svého miláčka raději tlačí. Vzhledem k tomu, že úvodních téměř 30 km je společných pro všechny tři trasy, a já se pohybuji po rozbahněné trati přibližně jako stopadesátý, raději si nepředstavuji, jak se jede účastníku na posledním místě. To ještě netuším, že ta opravdová lahůdka nás teprve čeká. 
Zatímco ti, kteří jedou krátkou trasu, se mu vyhnou, nás čeká překonání brodu - a to rovnou dvakrát. U něj v předtuše dobrodružství postávají skupinky „domorodců“ a za podpory bubeníka svým potleskem a hlasitým pokřikem povzbuzují projíždějící cyklisty. Chtěje jim udělat radost, nesesedám ze svého „oře“ jako mí kolegové, ale neohroženě se vrhám do vod potůčku. Čeletický potok však vlivem předchozích dešťů řádně zbytněl a jeho koryto tak připomíná opravdovou horskou bystřinu, což si ovšem uvědomuji teprve v okamžiku, kdy mi proud podrazí kolo, a já musím seskočit. A tak zatímco ostatní závodníci se smočili ve studené vodě maximálně po kolena, já vypadám jako vodník, kterému kape ze šosu. Když se po několika kilometrech trasa stočí přes potok zpět, pokorně své kolo vedu stejně jako ostatní.
Teplota vzduchu se pohybuje kolem 10 °C a já se v promočeném dresu začínám cítit poněkud nepohodlně, proto si oddychnu, když za další zatáčkou spatřím alespoň občerstvovací stanici. Zatímco předchozí jsem bral tak nějak automaticky, tuto vnímám jako pravou spásu. Suché oblečení mi sice neposky
tnou, ale do šálku horkého čaje nabídnou rum. Následující prudké stoupání, po jehož zdolání se naše trať začíná vracet zpět k výchozímu bodu, mne však dostatečně zahřeje.
Přibližně na 50. km, těsně před další občerstvovací stanicí, mne ve sjezdu předjíždí další „Mšeňák“ – Jiří Jindříšek. Během doplňování energie si stihneme sdělit své zážitky a posilněni vyrážíme do poslední dvacítky. Zatímco však Jirka volí tempo hodné závodníka, já k cíli mířím spíše jako výletník. Výsledkem je sice propad na dvoustou druhou pozici, ale i tak jsem spokojen se svým výkonem. Když se vpodvečer scházíme v klatovských lázních, s potěšením zjišťuji, že v těžké konkurenci profesionálních závodníků se ani my, amatéři z Bike Mšeno (Andelt J., Hanuš, Havelka, Jindříšek, Kauler, Mráček, Novák) neztratíme, o čemž nejlépe svědčí krásné 23. místo Pavla Mráčka.
Martin Kauler