Opravdu již dávno tomu, kdy měly české babičky možnost povídat pohádky svým vnoučatům. Čas se zrychluje a události relativizují. Podle dnešních měřítek by bylo správné litovat čerta, že se tak dřel s Káčou do pekla. Káča byla hloupá a největšími nepřáteli lidstva jsou prý hlupáci. Čerti jsou potřební na udržení rovnováhy ve světě, jak říkají známí. Uznáte, že do takových poměrů se nemohou babičky – myslím ty pravé – vrátit. Babičky se dříve ctily nejen za to, že vysvětlily vnukovi, jak je to s tím mne a mě ve druhém pádě, ale hlavně za to, že postrčily život o kousíček dál.

Jsem hodně stará babička. Trpím známými neduhy stáří. Nedávno jsem potřebovala doplnit nějaká vyšetření, abych mohla být přijata v nemocnici. K panu doktorovi do ordinace v mšenském Domově seniorů mě doprovodila vnučka. Ještě nikdy jsem uvnitř té veliké novostavby nebyla.

Hned po vstupu do vzdušné haly mě přepadl pocit klidu a bezpečí. Na vyšetření jsme čekaly jenom chvilku v malé čekárně. V uklidňujícím prostředí jsem pochopila onoho devadesátiletého pána, který napsal do Mšenských novin veselý a vtipný článek o svém stárnutí v DS. Dvakrát opakoval větu: Co bych ještě chtěl? Opravdu to dobře vystihl! Člověk většinou nepotřebuje nic jen být ještě chvilku schopný, radovat se a žasnout nad krásou světa!

Vyšly jsme ven a já si zhluboka vydechla. Babi, přiznej se, že se ti v tom domově líbilo. Ptala se mě vnučka. Líbilo, moc! Kývla jsem a odpověděla: Škoda, že je budova zastrčená mezi nudné domy, že nenašli takové stavbě lepší místo – volnější prostor. Babi! Už zase začínáš! Nediv se, že říkají, jak prý stále remcáš a chceš ještě v devadesáti letech předělávat svět. Napomenula mě vnučka.

Nevím, proč se zlobíš, zlato moje. Já přece tím, co jsem řekla, nedělám ze sebe znalce architektury a neremcám! Poznala jsem kousek světa, ale necestovala jsem za poznáním toho druhu věcí a umění. Když nás důchodce minulý režim pustil na tzv. „západ“, neměla jsem cestovatelské sny, ale promýšlela jsem, jak nejvíc pomoci rodině v zahraničí. Jako většina z nás obyčejných lidí chápu, že jezdecká socha patří na náměstí nebo že výstavný dům by měl být co nejvíc sám, aby vynikl. Co se týče toho napomínání, to nemám nikomu z vás za zlé. Pokulhávám, jsem stará, nestačím. Víš, že se směju s vámi všemi, když se mi zase něco „povede“ na počítači.

Protože se mi začalo špatně dýchat z únavy a horka, sedly jsme si s vnučkou na lavičku před městským úřadem a já měla znenadání možnost si s vnučkou popovídat. Řekla jsem jí, jaký strach jsme my důchodci mívali, abychom v té cizině neonemocněli. Stalo se, že mladí spláceli i dva roky za nemoc dědečka a jeho léčení v tamní nemocnici. Já jsem tam jednou také onemocněla. Bolely mě klouby a večer jsem měla vysoké teploty. Bylo to v městečku severně od italského Milána. Zrovna tam zřídili ordinaci a poradnu pro seniory v dávno neobydlené renesanční vile. Dům stál na nejvyšším místě rozlehlé otevřené stráně. Asi šest dalších níže položených domů bylo obydlených. Každý stál osamocený na svém výstupku jako herec v opeře. Všude bylo plno květů a domy ohraničovaly živé ploty. O domu, kde byla ordinace, se nic takového říci nedalo. Žádné květiny a zanedbaný živý plot. Uvnitř bylo vše obloženo cypřišovým dřevem. Vůni dřeva bohužel přebíjel pach některých pacientů tak, že jsem měla chuť se otočit a utíkat pryč. Když jsem odtud odcházela, byla již tma – byl říjen a tak se šeřilo brzy. Vracela jsem se uličkou, kterou jsem přišla a nepoznávala ji. Veřejné osvětlení tam nebylo, ale i tak bylo kolem domků plno světla. Na cestu svítili svatí. To, co ve dne vypadalo jako zasklené schránky na poštu, byly ve skutečnosti malé kapličky postavené pro světce, v tom kterém domě uctívané. Večer byly ozářené silnými světly a ta sloužila i jako veřejné osvětlení.

Můžeš si představit, jak jsem tenkrát spěchala domů. Jsem šťastná, že se změnil svět a nikam nemusím cestovat. Je mi tu dobře mezi vámi. Babi, promiň, šeptla mi vnučka do ucha.

Ludmila Svátková