Jiří Fanta přemýšlí o další postavě. Divadlo nikdy hrát nechtěl, ale dnes by ho za nic nevyměnil
Jiří Fanta přebíral Cenu za mužský herecký výkon na náměstí ve Mšeně, protože v Sadské jí tak trochu „ujel“. Není totiž na všech přehlídkách amatérských divadelních souborů zvykem hodnotit herecké výkony. Na přehlídce venkovských divadelních souborů z míst do dvou tisíc obyvatel, která se konala o víkendu 22. a 23. dubna v Sadské, tomu tak ale bylo. Do užšího výběru se v kategorii mužský herecký výkon dostali dokonce dva herci ze Mšena – vedle Jiřího Fanty ještě Miloš Jíra, který ve hře ztvárnil postavu motorkáře Stanleye. Povoláním speciální pedagog – vedoucí vychovatel v Odborném učilišti v Kanině, jinak člen zastupitelstva ve Mšeně, zpěvák mšenského sboru Intermezzo, který občas taky rád maluje... Jenom hrát nikdy nechtěl.
Jak to tedy, že hrajete?
„Svého času se ve
Mšeně objevil nadšenec, který chtěl vzkřísit místní tradici ochotnického
divadla. Pár se nás tehdy nechalo přemluvit, že pomůžeme. Sešli jsme se,
počítali s nějakou technickou pomocí a zjistili, že pokud nebudeme taky hrát,
nikdo jiný hrát nebude. Tak jsme se do toho dali.“
Vy jste tedy netoužil po tom předvést se, navázat
kontakt s divákem...
„Ne. Pro mne naopak bylo dost těžké roli
přijmout a zkoušet postavu pochopit. Dnes bych ale divadla nenechal.“
Co vás k němu tak přitáhlo?
„Asi pan
režisér Vízner. Sešli jsme se s ním při uvádění naší první hry – to bylo Šest
žen Jindřicha VIII. Po každém představení jsme divákům nabízeli ještě setkání s
nějakou známou osobností – on byl jedním z pozvaných. Byl ochoten se s námi
pustit do zkoušení další hry. Byl to Čapek – „Ze života hmyzu“. Právě s panem
režisérem jsem se o herectví dozvěděl víc – a nejen já. A zaujala mě možnost
pochopit úlohu v příběhu v jejích všech polohách, podílet se na sdělení, které v
případě našeho úspěchu divák pochopí a získá pro sebe...“
Váš Karak není největší role ve
hře...
„Není největší, ale je podstatná. Ve scénáři je popsán jako
záhadný, podmračený padesátník nejasného původu. V prvním plánu se jevil jako
nesympatický vychytralý vrátný, který se divákovi nejspíš nemohl moc zamlouvat.
A tady děkuju panu režisérovi Víznerovi, že mě pomohl pochopit Karaka. Karak
vstupuje do hry coby jakési pojítko mezi jednotlivými situacemi ve hře, měl by s
sebou přinést chvilku nadhledu, osvěžení... Kdyby byl jenom nesympatický a
vychytralý, působil by asi poněkud chmurným dojmem. Jemu přitom nechybí ani
humor, jen je třeba dostat se mu pod kůži. Dost jsem se nadřel, ale věřím, že
můj Karak je právě díky režisérovi složitější, „vícevrstevný“ a tím zajímavější
a divák že ho nepřijímá jako čistě zápornou figuru...“
O tom zřejmě svědčí i získaná
cena...
„Víte, on byl na nás na všechny pan Vízner velmi tvrdý –
někdy jsme ani nebyli schopní jeho požadavkům vyhovět. Na druhé straně při
představeních často slyšíme, že vůbec nehrajeme amatérsky. A ve Mšeně, kde jsme
hráli několik představení, jsou lidé, kteří si nenechali ujít ani jedno z nich.
To je vzpruha do další práce.“
Tedy vše pro diváka?
„Pro koho jiného se
divadlo dělá? Jistě, i pro nás samotné je divadlo objevem a obohacením, ale
souznění s divákem v závěru práce chybět nemůže! Rok a půl jsme zkoušeli a že
bychom se přitom mohli strhat smíchy, to se nedá říct. Pak přišla první veřejná
zkouška. Reakce publika byla téměř bouřlivá a my, co jsme zrovna byli za
jevištěm, jsme se najednou taky naprosto spontánně, srdečně smáli! To je právě
kouzlo dramatické tvorby – když najdete s hledištěm společnou řeč... Karak už
pro mě není tajemstvím.“
Říkal jste, že budete muset ve svých aktivitách ubrat,
že rodina si vás moc neužije...
„Budu opravdu muset někde přibrzdit,
ale divadlo to nebude. Mám před sebou velké vzory – napadá mě třeba Jeppe z
vršku s Hrušínským a Janžurovou nebo Sluha dvou pánů s Donutilem – to jsou pro
mne zvládnuté role. Nechci se s nimi samozřejmě srovnávat, ale láká mě snažit se
jim přiblížit.“
Ochotnické divadlo je dnes dost vzácná věc. O to vzácnější, věnují-li se mu lidé s nečekaným nasazením. Nechtějí si jen hrát, chtějí proniknout do příběhu, pochopit ho a spolu s divákem tak přidat do skládačky života malinký kamínek.
Týdeník Mělnicko, 18/2006