Hra světelMěstský znak na radniciOlešnoObřadní síň radnice

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2020 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Úvahy devadesátníka


Esej o stárnutí
Dožívám. Chci ale dožít důstojně. Dožiju se takového věku, jaký mi bude dán. Říká se, že starý člověk je jako malé dítě. Jsem takový. I malé dítě chce všechno dělat samo. Dokazuje si, že už to umí, že může. Já si dokazuji, že ještě můžu. Nechte mi tu radost z mohoucnosti. Až budu nemohoucí – to bych raději nebyl vůbec. I to se dá zařídit… Ale ještě mohu. Vzhledem k blížící se devadesátce nejsem na tom zas tak špatně. Myslí mi to, vzpomínám si, sice někdy už dost špatně, ale po delším úsilí si většinou vzpomenu. Někdy až nepříjemně přesně.

Oči mi také slouží – čtu i bez brýlí. Zaplať Pán Bůh. Sluch je horší, mám naslouchátko. Ale neslyšet nebo lépe slyšet jen to co chci – ten božský klid za to stojí! I vlastních zubů mám ještě deset, ty horní alespoň nezlobí. Nepříjemný je jícen. Doufám, že ty potíže se zažíváním nikdo z potomků nepodědí. Chtělo by to sníst 2 až 3 sousta a dát si pauzu. Srdíčko občas zazlobí  - ale bylo toho na ně za těch skoro devadesát let dost – tak co bych chtěl?

Nohy ještě jakž takž chodí, i ta endoprotéza, kterou odhadovali na deset až patnáct let, slouží už 26 let a nebýt mé neopatrnosti, když jsem jel v podvečer na kole a vrazilo do mě auto, pročež mi museli po třímetrovém letu a pádu na chodník dávat novou kloubní jamku, sloužila by celá dodnes.

A nakonec – nemohou mě přece přivézt do krematoria zcela zdravého – to by mě asi poslali klukům na krk nazpátek. Nejhůř na tom jsou ruce. Chtěl bych, aby byly dosud tak silné a šikovné, jako když jsem hrával volejbal (odtud ty vyražené prsty), chytal puky (odtud ta naštípnutá čéška) nebo ještě lépe, když jsem ryl zahradu, okopával a plel zeleninu, brambory nebo přesazoval kytičky… Ale to už je pryč  - a dávno.

Zatím žiju, obstojně a důstojně. A co bych vlastně chtěl víc?!

klient Domova seniorů ve Mšeně