Večerní kašnaRadnice v ziměMěstský znak na radnicivzor dlažby na náměstí Míru, foto: Petra Nejedlá

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2019 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Hospodářský vývoj Mšenska


Foto: J.Trevisan   Za starších dob převažovalo ve Mšeně zejména rolnictví, později i ovocnářství. Doly a úpady (např. od Romanova ku Skramouši, Bílka apod.) byly osázeny ovocnými stromy, nejvíce jabloněmi, hrušněmi, třešněmi a švestkami. Polohy kolem Mšena nejvíce svědčí třešním, což dokazuje několik slavných mšenských odrůd. Byly to zejména "svatojánky", které si získaly věhlas v širém okolí a byly pěstovány ve velkém po dlouhou dobu. Počátkem 19. století však byly třešňové stromy vlivem přírodních faktorů zdecimovány, kácely se tedy a místo nich byly vysazovány chmelnice. Mezi pozdější slavné odrůdy třešní můžeme zařadit ještě tzv. "kernelky", "bělice" a "tyznerky". Mšenské ovoce se vyváželo na vozech až do Prahy a přes překupníky putovalo po Labi i do Německa.
   V roce 1635 bylo ve Mšeně pouze 57 hospodářů, kteří měli vlastní lán, ostatní obyvatelé se živili většinou prací nádenickou nebo řemeslem. Některé výnosné plodiny dorazily do Mšena až později, takže se v suchých letech stávalo, že při nedostatku sena byli lidé nuceni sbírat listí ze stromů (lip, habrů, buků aj.) a sušit jej na zimu. Této bídě se časem odpomohlo, když se do Mšena dostaly brambory (r. 1769) a jetel (r. 1786), ale přesto nějaký čas trvalo, než se tyto plodiny rozšířily.
   Chmel se zde pěstoval již od pradávna, jeho pěstování bylo vydatně podporováno českými králi. Když se chmel nevyvedl, nebo se jej v některých obdobích nepodařilo prodat, chmelnice se zrušily a nasadily sady. Ty se po čase vykácely a znovu se zřídily chmelnice a cyklus se opakoval. Největší rozmach chmelařství nastal v 19. století, pěstoval se zde zejména tzv. "červeňák" neboli "vuglík" a také tradiční "zeleňák". Chmelařství zde zaniklo definitivně až v časech 2. světové války, kdy okupanti nařídili chmelnice vytrhat a zasít obilí. Ve starších dobách se ve Mšeně a okolí pěstoval též len, nejen pro vlastní potřebu, ale i na prodej. V zimním období se předením lnu zabývalo veškeré obyvatelstvo. Jeho význam zanikl s rozšířením bavlny po roce 1820 a s rozmachem severočeského textilního průmyslu, takže se tato důležitá rostlina přestala pěstovat zcela. Setí řepy se ve Mšeně ujalo až v roce 1850, kdy již byla značně rozšířena v širokém okolí, a těší se značné oblibě i u dnešních mšenských zemědělců. Pěstovalo se samozřejmě i obilí a značný význam zde vždy mělo lesní hospodářství. V roce 1827 byl poprvé vyhotoven plán hospodaření v městských lesích, aby byl zaveden pořádek v těžbě dřeva a zalesňování.
   Po motivačním nařízení císaře Josefa II. z roku 1787 se v kraji značně rozmohlo tradiční včelařství. Tento panovník zavedl také měření polí podle katastru a gruntovní daň. Rozšířen byl i chov ovcí, dobytka a drůbeže (mšenské husy), vyváželo se maso i máslo.
   Mimo rolnictví byla zdrojem obživy obyvatel Mšena také četná řemesla. Jednalo se zejména o tkalcovství, krejčovství, obuvnictví, byli zde i postřihači, kloboučníci, toufaři, bednáři, koláři, kováři, truhláři, zámečníci, bečváři, řezníci a punčocháři. V 18. století zde bylo až 17 punčochářů, zejména díky tomu, že ženy neuměly (a ani to nebylo způsobné) vyrábět punčochy, které tehdy muži ke krátkým kalhotům výhradně nosili. Odbyt místním řemeslníkům výrazně zlepšovaly výroční trhy, na nichž své zboží prodávali vesničanům, jelikož v těch dobách na vesnicích řemesel nebylo. Právo pořádat výroční trhy uděloval sám král, Mšeno těchto privilegií získalo postupně sedm. Některé cechy obdržely první artikule, tj. stanovy, již v roce 1581, další pak roku 1605 od Barbory Berkové. Učiti se řemeslu, ani študovati, nesměl tehdá nikdo bez dovolení vrchnosti. Řemesla se však ve Mšeně nerozvinula nikdy do plného rozkvětu, protože místní řemeslníci ještě pracovali na svých polnostech, a živnosti tak zanedbávali. Nikdy se také nesnažili přesáhnout svou produkcí potřeby nejbližšího okolí.
   Důležitým odvětvím bylo již od středověku pivovarnictví. Zpočátku směl vařit pivo každý občan (14. stol.), později toto právo přešlo na města a ta k tomuto účelu stavěla své pivovary a sladovny. Vzrůstající obliba piva přiměla k výstavbě pivovarů i vrchnosti a začaly vleklé spory o práva na vaření a distribuci piva. Tak se vlekly spory i mezi Mšenem a vrchností v Lobči, která nutila město k odběru svého piva. Ve Mšeně v té době pobělohorské sladovny nebylo (shořela) a ani peněz na její výstavbu, museli tedy mšenští odebírat v letech 1654-1831 pivo z Lobče, ač, jak trdili, nebylo k pití. Až císařský patent z roku 1831 uváděl, že odběr piva od vrchnosti není povinný. Kolem roku 1870 přišla módní tehdy vlna zakládání akciových společností i do Mšena a to zřídilo akcový spolek pro výstavbu pivovaru a sladovny. Vlivem různých okolností (nezkušeností akcionářů, chyb "managementu", jakož i vnějšími vlivy jako byl krach na vídeňské burze) byla nakonec dostavěna jen sladovna a i ta měla k dispozici pramalý provozní kapitál, takže zpočátku spíše živořila, nežli vyráběla.
   Výraznou vnější změnou hospodářského prostředí byl roku 1859 zákon, jenž zaváděl svobodu živností v Rakousku. Nastal čilý ruch mezi řemeslníky, kterým již v té době začínaly konkurovat továrny. K většímu rozmachu živností však chyběl kapitál, proto byla i ve Mšeně roku 1860, po německém vzoru, zřízena "Občanská záložna". Tato instituce velmi pomohla rozvoji Mšena, zejména po ničivém požáru roku 1867. Později přišla o část peněz uložených v pražské tržnici, která upadla do konkurzu, a roku 1888 zanikla. V tomto období bylo ve Mšeně 44 živnostenských profesí, z nichž nejpočetnější byli obuvníci - 23 mistrů. Ve městě bylo tou dobou 18 hospod, 8 kořalen, 1 vinárna a 4 trafiky. Na celkový počet 2242 obyvatel zde bylo 62 obchodů, nejvíce smíšených.
   V hospodářském životě Mšena se pravidelně vyskytovala období, kdy město nedokázalo všechny své obyvatele uživit, a tak vznikaly snahy o migraci. V roce 1821 začal magistrát vydávat pasy a pracovní knížky těm, kteří odcházeli za prací do Saska a Vídně. O sedmdesát let později stouplo vystěhovalectví i do jiných krajů a do zámoří, a tvořilo tak třetí vlnu emigrace ze zdejšího kraje (první byla v době pobělohorské z politicko-náboženských důvodů).
   Se zánikem feudálních privilegií měst nastala konkurence i v řemeslech, ta se přesouvala na vsi, blíž konečnému spotřebiteli. Vinou přírodních podmínek (nedostatek vody a surovin, odlehlost regionu), špatných komunikací a i neprůbojnosti místních řemeslníků, zde ani v období rozmachu kapitalismu žádný průmysl nevznikl a řemesla stagnovala. Nad výrobou převládl obchod.
   Tento vývoj v zásadě přetrvával i po vzniku samostatné republiky v roce 1918. Vzniklo sice několik mlýnů, parní pila a pár větších dílen, avšak o industrializaci nelze hovořit. Svůj podíl na tom měla pochopitelně i hospodářská krize let třicátých. Město se počalo vylidňovat a ve dvacátých letech minulého století mělo již jen kolem dvou tisíc obyvatel.
   Zásadní změna v tomto trendu, ani v profilu místní ekonomiky dosud nenastala, neprojevilo se na tom výrazně ani 40 let "socializmu", ani poslední období. Význam a rozsah zemědělství v kraji se zmenšil, pracovních míst v jiných oblastech nepřibylo, a tak vylidňování pokračuje. Nezbývá než doufat, že díky větší mobilitě a potenciálnímu rozvoji služeb v oblasti se tento trend podaří zvrátit.

 

Zpracoval: Martin Mach, 2004.

Použitá literatura :
Karel Červenka "Památky města Mšena", 1878
Josef Tichý "600 let města Mšena", 1967