Naděje

To slovo bylo ve vzduchu. Viselo nad těmi statisícovými davy lidí při ustanovení B. Obamy prezidentem. Řekla jsem o tomto svém pocitu doma – nezaujalo je to, prý je to vždy při takovýchto příležitostech. Jsi dost stará, řekli, už jsi toho spoustu viděla ve skutečnosti nebo v kině.

Neviděla, odpovídám. Ten usměvavý chlapecký prezident, který vypadal, jako by právě přiběhl od nějaké rozdělané práce – sázení stromů a podobně. Je jiný, dává lidem naději, že ještě není pozdě. Ještě není každá pravda pošpiněná. Možná je jako ten „kámen znělec“, zasypaný štěrkem. Musíme tedy ten štěrk odstranit. Dá to práci odkrýt znělec, aby země zněla čistými tóny. Přejme jemu, a tím i sobě (neboť svět je jen jeden), aby dokázal kazisvětům říci dost jasně, že musí skončit své strašné hry, ve kterých není naděje.

Naši politici by se mohli poučit, že není nutné pomlouvat v každé větě své politické protivníky. Takovým jednáním ponižuje „politik“ především sám sebe. Pomluva je špína. Hledejme čisté tóny znělce. Vyskytuje se i v naší zemi.

Ludmila Svátková