V seriálu rozhovorů o nově chystané hře Divadelního sdružení Mšeno jsem jako druhého oslovil nového muže v souboru, Mělničáka Bohouše Líra.
Bohouši, nejsi v kumštu žádným nováčkem, věnuješ se nejen divadlu, ale také muzice. Mohl bys nám něco prozradit ze své bohaté umělecké minulosti?
Když zajdu do své umělecké minulosti, pokud ji tak můžeme nazvat, mohu prohlásit, že již v dětství jsem začínal s muzikou, navštěvoval jsem LŠU v Mělníku, kde jsem začínal s houslemi a později přešel na klarinet. Během studií na střední škole jsem absolvoval Vyšší klarinetovou školu a učil se hře na saxofon. Vystupoval jsem v několika dechových souborech a hrál na zábavách, svatbách a jiných akcích – rád totiž i zpívám. Chvíli jsem působil také v mělnickém divadle. Trochu se pokouším i kreslit, doprovázel jsem ilustracemi verše mé manželky, mělnické básnířky. Asi jsem trošičku zdědil nějaké geny po mém vzdáleném příbuzném, herci a malíři J. Lírovi.
Jak ses dostal ke spolupráci s mšenským Divadelním sdružením? Viděl jsi v minulosti některé z jeho představení?
S mšenským divadelním souborem jsem se zúčastnil jako člen Nového divadla několika historických průvodů a viděl představení „Postel plná cizinců“, které se mi velmi líbilo. Ke spolupráci v nové hře jsem byl patrně doporučen Janou a Mirkou, velmi příjemně jsem byl překvapen tím, že režisér hry Jaroslav Vízner mě navštívil doma, udělal si čas a vše se mnou prohovořil. To rozhodlo, byl jsem jinak přesvědčen, že s divadlem skončím.
V nově připravované hře ztvárníš hned dvě role – vrátného v „Bludišti“ a Václava Václava v „Podivuhodném odpoledni Dr. Zvonka Burkeho“. Jak se ti tyto role líbí?
Tyto role se mi líbí, musím však přiznat, že role vrátného v Bludišti je mi mnohem bližší. Silně mi totiž připomíná těžké chvíle v dobách minulých, pro mě nikdy nezapomenutelných. Ač je vše pojato jakoby s vtipem, přesto nutí k vážnému zamyšlení. Věřím, že toto vše diváka osloví.
Jak bys charakterizoval dosavadní styl zkoušek a režijní přístup Jaroslava Víznera?
Ve své herecké činnosti jsem potkal dva skvělé profesionální režiséry – musím vzpomenout skoro rodinného přítele Boříka Procházku, se kterým jsem spolupracoval ve hře „Únos Sabinek“, a v současné době Jaroslava Víznera. Jaroslavův přístup je velmi lidský, s jednotlivými herci diskutuje o postavách a ději celé hry, upřesňuje a piluje všechny výstupy, a to jak výrazem mluveným, tak i pohybovým. Dokáže vždy poradit, ovšem nikoliv autoritativní cestou – nepamatuji se, že by na někoho zvýšil hlas, nebo dokonce křičel. Nemá to v povaze, ani zapotřebí, tu autoritu tam stejně všichni cítíme. Přál bych si, abychom se mohli scházet v plném počtu, i když vím, že to pro některé herce není lehké. Myslím si, že právě toto Jaroslavovi nejvíce vadí. Ze zkoušek pod jeho vedením mám dobrý pocit.
Patříš k vynikajícím vypravěčům vtipů, řekni nám nějaký, který by Jaroslava výstižně charakterizoval.
Vtip, který by Jaroslava charakterizoval – myslím, že i když jich znám opravdu hodně, tak na toto si netroufám. Snad tedy jeden, který charakterizuje chlapy obecně:
Ráno nejím, protože myslím na sex.
V poledne nejím, protože myslím na sex.
Večer nejím, protože myslím na sex.
V noci nespím, protože jsem hladový jako pes.
Otázky kladl
Václav Novák