Povídka

JAK JSEM SE STAL RYBÁŘEM

         Vyrůstal jsem na malém městě poblíž rybníka. Svoje dětství jsem prožil jako většina mých vrstevníků. Chodil jsem do školy a snažil se o ty nejlepší výsledky, hrál s klukama fotbálek, lítal venku apod. Ale ze všeho nejraději jsem se chodil dívat k našemu rybníku. 
         Když přišlo jaro sedávali u něj muži na plátěných stoličkách, celí v zeleném s pruty opřenými u břehu a čekající na svou velkou rybu. Přišlo mi to úžasné. Taky jsem pocítil nutkání se k nim připojit a tiše čekat na svou velkou rybu, kterou bych s hrdostí přinesl domů mámě a ta by mi ji udělala k večeři.
         Následující den jsem se oblékl do zeleného, vzal si plátěnou stoličku, klacík, provázek a vydal se k rybníku. Říkal jsem si, že to nebude nic tak těžkého ulovit si rybu.
         Když jsem přišel k rybníku, na klacík si namotal provázek, ze země vydloubnul žížalu a přivázal ji na konec toho provázku a hrdě šel mezi ty chlapy. Sedl jsem si na stoličku, klacík s žížalou hodil do vody a vyčkával tu svou velkou rybu.
         Po chvíli se jeden z nich začal usmívat a přistoupil ke mně. Vysvětlil mi, že na chytání ryb je třeba víc než jen zelený oděv, stolička a klacík s žížalou. Koukal jsem na něj nechápavě, ale nechal jsem si poradit, poněvadž jsem chtěl být tím velkým rybářem, jako je on. Vysvětlil mi, že musím mít pořádný prut, správnou návnadu a také trpělivost. 
         Chodil jsem tam každý den, než jsem se vše dozvěděl. Maminka mi koupila prut a od té doby chodím rybařit. Stal se ze mě rybář. Od té doby, vždy když si jdu zachytat, koukám na kolem pobíhající děti. Některá se zastaví a zadívají se k rybníku. Vzpomenu si na sebe a čekám, že i já budu jednou moci naučit někoho rybařit.
  

                                                                                            Povídka Lucie v. Horčicová