Tetu Kristýnu a jejího bratra strýce Josefa jsem měla nejraději ze spousty příbuzných mého muže. Oba bydleli na břehu Vltavy pod Orlíkem. Teta žila se svým manželem na pravém břehu řeky a strýc měl pěkný domek na levém břehu Vltavy, blízko Orlického zámku. Poté, co teta ovdověla, nabídla jednu místnost svého domku slečně Mařence, švadleně a kuchařce v jedné osobě.
Strýc byl penzionovaný úředník lesní správy Schwarzenberského polesí. Žena mu zemřela, a tak mu zůstala jediná dcera Jiřinka s vnukem Rudou. Zatímco dcera Jiřinka pobývala velmi často v léčebně, protože u ní bylo podezření na TBC o ty dva se starala teta Kristýna.
V roce 1954 se začalo se stavbou Orlické přehrady (1954-1962). Bylo již rozhodnuto, že se bude muset přestěhovat asi 850 osob. Teta i strýc mezi ně patřili. Snad to bylo tou řekou, obdivovala jsem pohled na svět, jaký ti dva měli. Viděli věci jasně, čistě ve správných rozměrech. Já jsem se k takovému postoji těžce dopracovávala. Vadilo mi, že se najednou nemluvilo o lásce k rodné zemi k domovu. Nikdo nelitoval přírodních krás, které budou zničené. Něco takového by bylo nepřátelským postojem k budování socialismu. Pochybovat se nesmělo.
Teta mi říkala se smíchem, jen přijď, ještě než zapadne slunce nad naší Atlantidou – tady je napsáno velkými písmeny, jak dravé byly ty pravěké vody. Dohola nahladko odrhly žulové skály na levém břehu, na pravém vyhloubily zase velikánské údolí a jeho dno pokryly štěrkem a oblázky. Z měkčího pravého břehu odnesly tuny zeminy kdovíkam.
V létě přišla teta s nápadem, abychom využili poslední možnost bydlet na dně budoucí přehrady. Prý abychom jí pomohly. Tak šikovně zakryla skutečnost, že pomůže ona nám. Muž se nemohl uvolnit z práce a já s hejnem dětí? Pomáhala jsem ze všech sil sklízet úrodu z teras. Terasy byly čtyři. Původně usazeniny pískovce, který voda neurvala. Ze dna údolí se zdálo jako by stoupaly až k obloze. Úroda na nich byla překvapivě dobrá. Využívat k pěstování se prý začaly až za první světové války. Strýc Josef sklízel brambory, já rybíz. Povídali jsem si jak byl dobrý nápad, když teta nechala zrenovovat dům u města. Budou tam dva veliké byty. Dole v domě se strhl nějaký křik. Děvčata mi běžela něco žalovat na malého bratříčka. Udýchaná mi přišla říct, že náš „malý“ je ve sklepě a nechce ven. Co se stalo? Neřekly! Šla jsem dolů a strýc také. Čeho se bojíš hlupáčku? Hladila jsem ho. Orla! Ukázalo se, že si Rudy nasadil dědovu čepici od uniformy Schwarzenberských lesáků a dětem zahrál průvodce na zámku. Nevím co řeklo dětem povídání o zbraních a Napoleonovi, bitvě u Lipska atd. kluk uměl tu legendu i s letopočty slovo za slovem. Malého zaujal nejvíce úvod. Mýtická pověst o orlu, který vzal zlému lapkovi chlapečka a odnesl ho na skálu. Ujistila jsem kluka, že táta není lapka a on je velký tak že nehrozí, že by ho orel unesl. Pak se slova ujal strejda. Vysvětlil dětem, že to povídání je něco jako pohádka, kterou si lidé vymysleli. Pravda je, že orel není žádný král ptactva. Je to lenoch. Když si nacpe břich sedí a spí. Nelétá pro radost jako vlaštovky, nezpívá ze štěstí jako kos a vůbec podle strýce se lidé vždy pletou do takových věcí, kterým nerozumí. Prý lev je králem zvířat! Pěkný král! Když sežere každou mršinu. Zvířata, ta noblesní- gepardi apod. by ho jistě nevolila kdyby to šlo. Člověk o sobě tvrdí, že je pánem tvorstva. Já říkám-jak který. Někteří vystoupí po stupních vědění k lásce a pravdě, jiní upadnou do zla. Nedávno u nás popravili řádku nevinných lidí (např. Miladu Horákovou) – jako by toho válka udělala málo. Nedali jim možnost se hájit. To pes smí na svého protivníka alespoň zavrčet. Děti odběhly. Jen náš malý se pevně držel strýce za ruku.
Ludmila Svátková