Nový seriál Mšenských novin z pera Vlastimila Čecha
Úvod
Nejen říše rostlinná, ale i živočišná má nesmírné množství druhů a různých forem života. Z některých poznatků o zvířatech se až divíme, v jakých životních podmínkách dokážou některá zvířata ve volné přírodě přežít, ale i se rozmnožovat. Je pravdou, že jsem se od útlého mládí věnoval životu rostlin, ale neunikl mi i život z říše živočišné. K těmto dvěma oborům jsem si přibral i pozorování počasí. Někteří lidé si myslí, že zvířata neumějí přemýšlet, ale opak je pravdou. To bych chtěl ukázat v některých příbězích. Na počátku roku 2008 mě napadla myšlenka zpracovat povídky o obyčejných zvířatech, která žijí v naší blízkosti. Jsou to pravdivá pozorování i zážitky z přírody. V mnoha případech jsem měl to štěstí, že jsem byl svědkem zajímavých událostí, které se odehrály v přírodě i jinde.
Předkládám tedy váženému čtenáři několik příběhů, jejichž děje jsem za svého života viděl na vlastní oči, nebo přímo zažil. Ona ta naše příroda je velmi zajímavým dějištěm, ve které i člověk hraje důležitou roli.
Jak se koza stala botanikem
Bolehlav plamatý v dřívějších dobách v katastru Kadlína nerostl. Miluje raději vlhčí. Je prudce jedovatý a za dob dávných minulých byl na seznamu travičských rostlin. Jeho lodyha je červeně skvrnitá, což je jeho poznávací znak. Do flóry Kadlína se vetřel v roce 1990. Stále roste na stejném místě, kde poprvé vyrostl. Celková plocha porostu je 3 m2. Snaží se dostat dále do pole, ale to se mu nedaří. Je velmi zajímavé, že v Kadlíně snad odjakživa se kerblíku lesnímu říká bolehlav. Kerblík lesní však jedovatý není, ale překáží při sušení sena, neboť špatně schne. Raději se z pokosu vybírá a vyhazuje.
Když jsem ještě choval králíky i kozu, musel jsem sušit seno pro zimní krmení. Jednou brzy ráno, když jsem sekal s kosou travní porost u cesty k Žebicím, zahlédl jsem mezi rostlinami krásně zelený list, který převyšoval ostatní. Hned jsem si řekl: To je list bolehlavu plamatého. Vzápětí se mi v hlavě zrodil plán. List jsem usekl a odložil stranou. Zanedlouho jsem se ubíral k domovu, abych mohl jet do práce na státní statek. Doma jsem useknutý list předložil koze, která už pobíhala ve výběhu. Koza se na list podívala „odborným“ pohledem a očichala ho. Potom si řekla: „Proč mi ten list nabízí, když je to jedovatý bolehlav plamatý?“
Stále si říkám, jak my lidé bychom takový krásný list asi snědli. Ale koza, která bolehlav plamatý ještě za života neviděla a ani si o něm nepřečetla, že je prudce jedovatý, a přesto to ví. Na tuto zajímavou příhodu z mého života nikdy nezapomenu.
Vlastimil Čech