Přijel znenadání. Vážím si návštěv bývalých žáků mého muže. Poslední dobou téměř ustaly. Také stárnou. Můj host Jirka K. mi byl zvlášť vítaný. Byl spolužákem a kamarádem mých dětí. Vynikal v matematice a můj muž – jeho učitel – mu prorokoval dobrou budoucnost a nemýlil se. Po absolvování vysoké školy zastával Jirka důležitou funkci v peněžnictví. Tam se přiučil předvídavosti a rozšířil znalost lidí. Jednou z něj bude moudrý chlap – říkal můj muž. Přišel 17. listopad a přinesl změny, kterých se muž nedožil. Jirka se nám ztratil. Jeho sestra nám občas vyřizovala pozdravy a kratičké zprávy o něm. Změnil zaměstnání i manželku. Měl kdesi v západním cípu země veliký obchod mimo jiné i s ojetými auty z Německa. Změnil jistě i své přátele. Zdálo se mi úžasné, že na nás nezapomněl a přijel mě navštívit.
Posadil se uvolněně na mou starou židličku, až pod ním zapraskala. Ulekla jsem se, ale on si zřejmě toho praskotu nevšiml. Zálibně hleděl na kytici, jak zkrásněla, když jsem ji rozprostřela do vázy. Byla jistě velmi drahá. Domnívala jsem se, že si k němu mohu dovolit (po krátkém hovoru o běžných věcech) ze staré známosti důvěrnější dotaz. Přijel jsi do našich končin obchodně? Ano i ne, řekl. Skupuji tady pozemky a obhlížím zchátralé hospodářské budovy. Jen dořekl, rozzářila jsem se jako svíce. Jiříček zůstal zřejmě tím hodným chlapcem s láskou k přírodě. Nosíval našim dětem do insektaria kukly motýlů a brouků. Vylíhnuté pak vypouštěl na lukách a polích. To je krásné, řekla jsem. Víš, že je mi líto dětí a mladých lidí, kteří nikdy neokusili skutečnou chuť mléka. Za mléko považují tu záhadnou bílou tekutinu v pomalovaných krabicích. Četla jsem, že po nějaké živelné katastrofě kdesi v Africe odmítali tamní domorodci humanitární pomoc ve formě konzerv. Žádali stádečko dojných krav. Ti jistě neztratili správné instinkty. Jirka na mě hleděl mlčky s rozšířenýma očima. Co tím myslíte? zeptal se posléze. No, budeš přece hospodařit na půdě, když ji skupuješ a prohlížíš kravíny, že? Nato můj host vybuchl hlasitým smíchem jako sopka. Svíjel se smíchy, až slzel. Židle pod ním povážlivě praskala a sténala. Nedopil kávu, pohlédl na hodinky a zvedl se. Asi na usmířenou mě lehce objal kolem ramen a řekl, že lituje, ale on je obchodník. Mléko ho nezajímá.
Každý jsme produktem své doby. Věci i lidé. Moje židle nebyly vyrobené pro těžké chlapy. Pod židlí jsem zametla dva šroubky, které vypadly z opěradla. Ze mě vypadl jen povzdech.
Ludmila Svátková