Celý ten den byl tak smutný, bez jiskřičky slunce. Když zazvonil domovní zvonek, vylekala jsem se. K vrátkům jsem šla trochu roztřesená. Nikoho jsem přece nečekala. Ulehčeně jsem vydechla, když mi dětský hlásek za vrátky oznamoval, že si jde pro starý papír a umělé hmoty, jak slíbil.

Pojď dál, kárku zavez až ke vchodu. Papíru je tentokrát víc. Šel rád. Dala jsem mu větší peníz, než bylo dojednáno. Dost se zdráhal ho přijmout. Ber to jako vánoční příplatek, radila jsem mu. Tak jo, řekl a rošťácky zamrkal. K buchtám a čaji se posadil bez pobízení a zjevně se snažil mi to malé pohoštění oplatit společenskou konverzací. Jako by věděl, co potřebuji.

Začal tím, že vyhuboval počasí, a pak se mě zeptal: „Také jste se tolik těšila na vánoce, když…“ – nedořekl a zrudl. Jistě si pomyslil, že já jsem mladá nikdy nemohla být. Tak stará jako dnes jsem byla, co mě zná. Po celý jeho život. Zamluvila jsem tu odmlku. To víš, že jsem se těšila a počítala dny do Štědrého dne. Pamatuji si, jak jsem o vánocích v roce 1927 dostala od Ježíška krásnou lesklou voňavou školní brašnu. Byla na ní namalovaná hlava koně. Ten večer jsem si jí položila i na polštář, aby byla pořád se mnou. To by moje ségra na zádech nenosila, řekl zkušeně. To věřím, za těch osmdesát let do r. 2007 se vkus holčiček hodně změnil. Já dostanu k vánocům… Jmenoval přístroj, který nabízí často i televizní reklama. Já bohužel jméno té věci neřeknu, ani kdyby mě prosili. Zapomínám jména těch nových věcí okamžitě. Asi bych kluka pobavila, kdybych mu řekla, že si připadám jako děda Matlasů, který kdysi u nás doma dělal dříví do kuchyně. Ten také nebyl schopný přijmout nové názvy věcí a říkal lidem, když se ptali na mého otce, že zrovinka odjel na traktoru, na anténě nebo někdy i po pravdě na motorce.

Je drahá ta věc, co dostaneš? Je, hodně drahá, ale máma říká, že hned nezestárne. Bude mi k tomu dokupovat nové prvky. Když o tom dárku tolik víš, to ti ho může maminka dát hned, ne? To nebudeš mít žádné překvapení. To tajemství bývalo na svátcích krásné a slavnostní. Pro mě jsou ty svátky pěkné, že je máma doma - řekl. Celý ten týden chodíme s ní na procházky do lesa a do polí a máma nám vypráví. I o Ježíškovi nám řekla a o Třech králích. I jak je důležité být moudrý, jako byli oni. Hloupí bývají i zlí. Dědu Mráze ani Santaklauze máma nemá ráda. Jsou to podle ní jenom taxikáři a neví, jestli chtějí, aby se lidé měli rádi, nebo oč jim jde.

Kluk naložil odpad. Celodenní šero zhoustlo na tmu. Šťastné vánoce s maminkou, malý Jirko!

Ludmila Svátková