Vzpomínka na paní Marii Marečkovou
Potkaly jsme se jako dvě staré nemocné osoby. Důvod zasmát se jsme našly brzy po prvních seznamovacích větách. Od narození jsme přece žily ve stejné zemi, i když jsme byly vzdálené mnoho kilometrů, a tak jsme podléhaly stejným zákonům. Naše osudy se samozřejmě lišily. Jenom základní věci byly jako pro všechny ostatní lidi stejné. Totalita, ať pravá nebo levá, potřebuje lidi jako ulité do stejné formy. Každá odlišnost je podezřelá. Tak nám oběma zůstala stejná pokora a poslušnost.
V paní Mařence M. zůstal kupodivu po všech zklamáních a nespravedlnostech bytí na této zemi a po odeznění toho strašného válečného času zájem o věci veřejné. Bylo jí lhostejné složení dnešní vlády, ale snažila se zjistit, jak a čím může pohnout malý člověk, aby bylo na světě veseleji. Stalo se, že ve mně hledala spojence. Přinesla mi hrst náčrtů, jak by se dalo důstojněji upravit umístění busty prezidenta T. G. Masaryka na mšenském náměstí. Busta byla tehdy zastíněna větvemi staré lípy. Aby měla dostatek inspirace k takové změně, obešla několik pražských hřbitovů a prohlédla umístění některých soch. Teprve potom kreslila ty návrhy.
Jindy chtěla radu, jak zaujmout školáky a seznámit je s krásou krajiny okolo Mšena. K tomuto účelu nechala zhotovit celý balík překrásných fotografii pískovcových skal a neobvyklých zákoutí. Jindy ji trápilo, jak se lidé chovají k postiženým osobám. Jak se vysmívají i postiženým dětem. Měla zájem o uspořádání přednášky na téma: Lidské soužití. Tam se chtěla doložit vlastní zkušeností, že je možné velikou láskou a citem probudit v postiženém dítěti nadání a schopnost se rozvíjet.
Taková byla Mařenka Marečková. Odešla navždy 29. září 2007. Pravé lidské poslání pomáhat potřebným a objevovat krásu světa splnila beze zbytku. Čest její památce.
Ludmila Svátková