OlešnoBrusnéSkalní útvar PokličkyVojtěchov

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2019 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Budoval sbírky Národního muzea


Josef Ladislav Píč z celého srdce miloval vědu i život. Pro vědu ovšem nakonec zemřel

Výstřel z pistole, který zazněl po poledni 19. prosince 1911 v domě č. 66 v Sokolské ulici na pražském Novém Městě, znamenal nejen to, že „pan profesor“ Josef Ladislav Píč už není z vlastní vůle mezi živými, ale zároveň tím skončila jedna éra v dějinách české archeologie.

Josef Ladislav PíčKdo vlastně byl profesor Píč?
Když se díváme na dávnou fotografii vousatého pána při těle, portrét c. k. školního rady a profesora, vnucuje se nám představa důstojného a vážného muže, pohybujícího se mezi šedí univerzitních poslucháren a prachem muzejních regálů. Nic by nebylo vzdálenější pravdě. Máme před sebou jednu z nejsložitějších, ale i nejzajímavějších osobností, jaké se kdy u nás archeologií zabývaly – člověka veselé a přátelské povahy, milujícího potěšení života, nadaného uměním spojovat lidi a dělat si přátele i nepřátele, protože dovedl bojovně zastávat své názory. Nicméně těch druhých nebylo mnoho.

„Život můj je, jako když se tančí kvapík, a člověk musí provést všechny panny,“ tak v roce 1900 v přátelském dopise zakladateli a prezidentu České akademie věd a umění Josefu Hlávkovi charakterizoval svůj energií a prací nabitý život. Josef Ladislav Píč přišel na svět 19. ledna 1847 v rodině „měšťana a mlynáře větrního“ Čeňka Píče ve Mšeně, městečku mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví, přímo na rozsáhlém sídlišti z mladší doby kamenné. Vyšel ze skromných poměrů a vypracoval se vlastním přičiněním i vlohami, které zpočátku nebyly příliš patrné. Jeho studijní výsledky a maturita na Akademickém gymnáziu v Praze (natřikrát kvůli latině a řečtině) neslibovaly české vědě žádný velký zisk. Bylo to ale jinak: ve vzrušené době obnovující se politické svobody v šedesátých letech 19. století nacházel mladý Píč – nadšený vlastenec a vyznavač slovanské vzájemnosti – spoustu mimoškolních podnětů, které odváděly jeho pozornost od studia mrtvých jazyků.

Nezvyklá cesta k archeologii
Po studiu na filozofické fakultě pražské univerzity, tehdy Karlo-Ferdinandovy, složil profesorské zkoušky z dějepisu a zeměpisu. Po několika letech působení v Mladé Boleslavi se stal roku 1881 gymnazijním profesorem v Praze. Zároveň začal pracovat jako historik. Zaměřil se na obranu utlačovaných národností v Uhrách, dokazoval jejich historická práva na vlast a svobodný rozvoj. Polemikami s uherskými nacionalistickými historiky a publicisty si už tenkrát vysloužil hodně nenávisti z jejich strany. Naopak navázal řadu přátelství mezi Slováky a Rumuny.Pamětní deska J. L. Píčovi

Jak jej historická práce zaváděla do stále starší minulosti, uvědomil si, že už raně středověké a tím méně pak ještě starší problémy nelze řešit jen pomocí písemných pramenů, že kořeny slovanské kultury, jejíž vývoj chtěl vědecky zpracovat, je třeba hledat už v pravěku. Pochopil, že musí porozumět řeči hmotných pramenů – archeologických nálezů. Změnil nejen své metody, nýbrž i celý svůj život.

Píčův nečekaný přerod v archeologa je pozoruhodný. Ještě v roce 1883, kdy se stal docentem rakouského dějepisu a dějin slovanských národů na filozofické fakultě pražské univerzity, nevěděl o archeologii celkem nic. Brzy ale začal působit v Archeologickém sboru Národního muzea, tehdejším středisku archeologie v Čechách. V roce 1887 se pak stal redaktorem našeho prvního a tehdy dosud jediného oborového časopisu Památky archeologické, který vychází dodnes.

V Národním muzeu patřil zakrátko k nejvlivnějším osobnostem. Navíc se v roce 1893 ujal řízení sboru, správy osamostatněného pravěkého oddělení Národního muzea a také vedení Archeologické komise při České akademii věd a umění. Po řadu let pak reprezentoval českou archeologii jako obor.

Spor o RukopisyRodný dům na Šibenci
S výukou oboru v téže době na pražské univerzitě začínal o generaci mladší Lubor Niederle. Již jeho nástup byl poznamenán ostrou srážkou s prof. Píčem a jejich vztah byl od té doby stále napjatější. Dělilo je nejen politické přesvědčení, ale zejména Niederleho příslušnost k Masarykovu okruhu, popírajícímu pravost tzv. Rukopisů – Královédvorského a Zelenohorského, pro Píče a jeho generaci dosud obdivovaných „památek nejstarší české kultury“.

Josef Ladislav Píč zvolil jinou cestu: zaměřil se na široký okruh archeologů-neprofesionálů, což tehdy ještě byli prakticky všichni. V nové budově Národního muzea na Václavském náměstí musel zaplnit tři velké archeologické sály a k tomu potřeboval mnoho nových kvalitních nálezů. Tehdy vznikla „Píčova družina“ – přátelský kolektiv zámožných mimopražských milovníků archeologie, který si právě toto vzal za svůj úkol bez ohledu na vynaložený čas a námahu. Nikdy předtím se v české archeologii nevytvořil tak početný pracovní tým s tak efektními výsledky. Nejvýznamnější objev přinesly vykopávky u Dobřichova na Kolínsku (1890–91, 1896), jež uvedly do české archeologie celou novou epochu, označovanou dnes jako doba římská (1. až 4. století po Kr.).

Přitom ale Píč neztrácel ze zřetele původní záměr sepsat „dějiny vzdělanosti české za doby předhistorické“ na základě archeologických pramenů. V roce 1899 vyšel první svazek jeho rozsáhlého životního díla – Starožitností země České. A tehdy nadešla doba rozhodování o budoucím zaměření a pojetí české archeologie. Brzy se v ní vyhranily dva odlišné postoje, kterým se začalo říkat „školy“: muzejní a univerzitní. První tvořil Píč a jeho „družina“, druhou Niederle a jeho spolupracovníci. Vypukla bezohledná válka kritik v tisku, v níž blíže pravdě (jak ji vidíme dnes) byli zprvu Píčovi odpůrci. S dalšími svazky ale kvalita Starožitností stoupala až k vrcholu, kterým byl v roce 1903 svazek věnovaný nejslavnější české pravěké lokalitě 19. století, keltskému „městu“ – oppidu u Stradonic na Berounsku. Dílo, představující kulturu českých Keltů z posledních století před Kristem v novém světle, přimělo dokonce významného francouzského archeologa Josepha Décheletta, aby se učil česky a část knihy přeložil. Pokrokový způsob, jímž Píč vystavil v letech 1894–96 český pravěk v novémNárodním muzeu, obdivovala řada evropských učenců.

Píč sám jako vědec daleko překračoval meze své vlasti. Při všem svém pracovním a organizačním vytížení poznal takový kus Evropy jako málokdo z jeho současníků. Přitom mu pomáhala schopnost rychle se učit cizí jazyky, němčinu, francouzštinu, ale i ruštinu. Dokázal konverzovat rumunsky či polsky, domluvil se s Jihoslovany. Poznal více než stovku evropských muzeí. Nikdo jiný u nás neměl zdaleka takové znalosti zahraniční archeologie. Na řadě sjezdů reprezentoval českou vědu. Výsledkem byly styky s desítkami cizích badatelů a členství či pocty mnoha evropských archeologických i obecněji vědeckých institucí.

Zrada ve vlastních řadách
Pomník na vyšehradském SlavíněBoj s „univerzitní školou“ ovšem neutichal a po šestém svazku díla (1909) nadešla chvíle zápasu pro Píče nejdůležitějšího – o pojetí slovanského raného středověku a jeho kultury. Zásadní problém pravosti Rukopisů musel být předtím vyřešen. Na podzim 1911 odjel Píč s částí Rukopisu královédvorského do Paříže a Milána k významným znalcům starých písemných památek. Z běžné a formální posudky dokázal vyložit jako vítězství Rukopisu a „neklamný důkaz o jeho pravosti“.

Jeho sebedůvěra, kterou nedokázaly podlomit ani zdrcující kritiky odpůrců, se však zhroutila pod „ranou do zad“ přímo z Národního muzea, jehož vedení odpovědělo na Píčův triumf obviněním z porušení předpisů při výpůjčce Rukopisu a dovezené posudky zatím odložilo bez projednání. „Zrada“ v dosud domněle nejpevnějším zázemí mu vzala chuť dále bojovat. V pondělí 18. prosince 1911 si prof. Píč koupil revolver a den nato se doma zastřelil.

Tento výstřel ukončil existenci „muzejní školy“ a umožnil opačnému táboru ovládnout českou archeologii. Ale to už by byla jiná kapitola. Uznání mu dnes patří hlavně za to, že po éře starožitnicko-sběratelského přístupu oživil chápání archeologických nálezů jako historických pramenů, že se pokusil překročit úzké hranice dobové archeologie a vnést do ní pohled historika. Jenže udělal metodickou chybu, když se snažil své předčasně vytvořené představě o etnickém a kulturním vývoji českého pravěku přizpůsobit archeologický materiál. Zamířil na svoji dobu hodně vysoko, koncepčně ji předběhl, proto i jeho neúspěchy byly v té chvíli nápadnější. Úspěchy se projevily spíše později a dnes vidíme, že mnohé jeho závěry byly dnešnímu pojetí bližší než názory tehdy vítězných protivníků. Podrobné a nestranné zhodnocení toho, co bylo vědeckým produktem jeho díla, zůstává však překvapivě dodnes nesplněným úkolem naší archeologie.

Život v datech

19. ledna 1847 – narodil se ve Mšeně
1881 – stal se gymnazijním profesorem 1883 – docent rakouského dějepisu a dějin slovanských národů na filozofické fakultě
1887 – stal se redaktorem časopisu Památky archeologické
1893 – ujal se řízení sboru, správy osamostatněného pravěkého oddělení Národního muzea
1899 – vydal první svazek svého rozsáhlého životního díla – Starožitností země České 19. prosince
19. 12. 1911 – spáchal sebevraždu

Karel Sklenář, archeolog, MF Dnes, 22. 3. 2007