BrusnéKostel sv. Martina - Masarykova uliceSousoší panny Marie, foto: Petra NejedláSousoší Immaculaty na nám. Míru

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2020 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Mšeňáci


     Je to čtyřicet roků a jako by to bylo dnes. Po studených deštivých dnech tohoto jara se oteplilo. Sousedé Černých (přes ulici) se nevrátili do Prahy, jak se včera rozhodli, ale vrhli se do práce na své do detailu promyšleně osázené zahrádce. Soused po pravé straně pokládal odpadní trubky, soused vlevo pokřikoval již od rána. Odvážel prkna na budoucí novostavbu domku pro svého kamaráda. A já jsem se ocitla jako uprostřed hororového filmu. Snídala jsem, když mi najednou před oknem začaly kmitat padající shnilé trámky a latě ze střechy. Potom se neslyšně otevřel prostor nad oknem. Okno se tiše naklánělo až vypadlo i s rámem. To byl první zvuk v té hře. Tašky, trámky, zeď z vepřovic, vše bylo nacucané vodou a sunulo se to téměř neslyšně k zemi. Sousedé si ničeho nevšimli.

     Stavitel z komunálních služeb mi přišel oznámit, že s opravou domku začnou za týden. Na chvíli se posadil, když viděl tu spoušť. Potom horlivě poklepával a rýpal do zbylých zdí. Chodila jsem mu v patách otřesená a němá. Další zdi byly z pálených cihel. Byl na odchodu a mezi vrátky mi oznamoval, že náklady na opravu chalupy se víc než zdvojnásobí. Jenom odvoz těch sutin přijde na několik tisíc korun. V tu chvíli šel kolem  pan Černý, který nesl v ruce krabičku a mířil právě na můj dvůr. Byl udiven, když zaslechl poslední slova pana stavitele. Teprve na dvoře pochopil. Vytrvalé deště děravá střecha a zeď z vepřovic. Tentokrát mi ani neukazoval brouky střevlíky, které přemisťoval ze své suché minizahrádky do vlhka mé zahrádky, protože vlhko střevlíci milují. Vraceje se ze zahrádky řekl: „Proč nezavezete tím materiálem kálky?“ – „Co jsou to »kálky«? Zase nějaké mšenské extra slovo?“ ptala jsem se. Pan Černý nadzvihl kopáčem prkna porostlá mechem a trsem trav. Objevily se dvě prostorné jámy s trochou vody u dna. Kálky bývaly užitečné, dokud zde nebyl vodovod. Dosud jsem neměla čas prozkoumat dvůr. Snášela jsem na hromady harampádí (snad stoleté), určené k odvozu. Domek byl můj teprve pár týdnů. Zlaté kálky! Týden jsem je zavážela hlínou a taškami a ještě nebyly plné.

     V sobotu mi pan Černý přinesl hrst keříčků smetaníků – podle mého pár trsů pampelišek pro mých pět slepic, tak jsem sousedovi mohla velmi upřímně poděkovat za objevení těch jam. On se jen smál. Podle mě, milá sousedko, to byla vaše zvůle, že jste proti přání svého manžela a dětí koupila ten domek. Na slušné bydlení v něm budete muset vynaložit ještě mnoho pevné vůle. Když já bych v paneláku žít neuměla, omlouvala jsem se.

     Náš tehdejší svět žil (nebo ožil) cestou astronautů na měsíc a zkoumáním planet řadou vesmírných sond. Místní rozhlas ohlašoval na večer přednášku nějakého vědce v sále radnice. Abychom lépe slyšeli vyšli jsme s manželem na ulici. Tam stáli v hloučku manželé Černých a sousedé z obou stran. Přidali jsme se k nim. Pan Černý byl vzdělaný pán. Studoval ve Francii. Pracoval s tiskem. Věděl věci, které jsme neznali. Ale zjevně ho nebavilo nás nějak poučovat. Svým slušným a zdvořilým způsobem, který dnes neumí  použít ani ministři se nás zeptal: „Víte, sousedé, že já jsem jediný pravý Mšeňák z nás osmi, kteří zde na těch pár stovkách metrů žijeme?“ Řekl, že ví o lidech své a ani vesmírné sondy jim nezabrání být malicherní. On by si přál, aby vztah nás pár sousedů byl dobrý a čistý. Náhoda nás  sem svedla ze všech koutů této země.

     Pan Černý znal konstrukci vět i tíhu trámků slov. Pamatuji si je dodnes. Je důležité přecházet po lávce života s láskou v srdci, ať jsme odkudkoliv. Nešpinit se malicherným drbařením. Myslet na to, že tu lávku života přecházejí i naše děti, řekl. Asi jsme si jeho slova vzali k srdci. Naše děti i vnuci se mají rádi, scházejí se dopisují si moderní technikou a cítí se Mšeňáky. Tím také vlastně jako polopříbuzní. Již nás není osm sousedů. Pan Černý a další dva sousedé přešli tu krátkou lávku života, která vede z propasti uplynulé věčnosti do věčnosti budoucí.

Ludmila Svátková