Nevím to přesně, ale bylo to v padesátých letech minulého století, kdy se mě moje děti ptaly, jak se slavily vánoce v mém dětství. Přečetly si Babičku a zvyky, jak je tam působivě popsala „Naše paní“ (Božena Němcová). Snažily se napodobovat (alespoň podle umělohmotné vaničky naplněné vodou a plovoucích skořápek ořechů soudě). Kdy a jak poznaly jalovost snah křísit zvyky staré 150 let, nevím. Vrhly se tedy na mě. Podle nich jsem nebyla mladá, ale jak to bylo o vánocích v mém dětství, jsem měla ještě vědět.

     Jako první jsem v duchu zamítla povídat jim o bídě (to znaly ze školy) a chudých vánocích ze třicátých let. Ostatně, žili jsme na česko-rakouském pomezí, kde byla bída doma. Povídala jsem tedy o tom, jak děti sklářů měly na stromečku blýskavé skleněné ozdoby, skleněné figurky Ježíška a to vše, co k tomu patřilo. Děti keramiků a hrnčířů měly zase keramické ozdoby.

     Vyprávěla jsem jim o tom, jak mě přepadla závist, cit naprosto zavrženíhodný, když jsem zašla k Flaškovům. Pan Flaška byl lesní dělník. Svým dětem zdobil stromeček sám, i když už věděly, jak se věci mají. Šípky, klikva, šištičky, rybí šupiny, ale nad tím závoj, který vše zahaloval! To neměl nikdo! To byla plavuň, uchovaná, aby neuschla, ozdobená stříbřenkou, co byla na roury od kamen.

     To byla pro mě pravá tajemná krása. Zdávalo se mi o ní. Moje děti to vyprávění nechytlo! Asi jsem při vyprávění neužila ta pravá slova. I začala jsem z jiného konce. O jídle. To přece baví každého! Dodnes obdivuji, jakým způsobem tamní lidé uchovávali ryby od říjnových výlovů rybníků až do vánoc a někdy až do velikonoc. To je kus vědy o životě! Povídejte ale takové věci dětem, kterým doma bzučela lednička i mrazák a v televizi povídali o lovu velryb!

     Pak se do věci vložil muž. Povídal dětem o tom, co vánoce znamenají, že jsou symbolem věčného života (a smrti) i znovuzrození. Stromeček je symbolem toho, jak bylo lidstvo bohatě obdarováno. Klíčem k otevření tohoto bohatství je pracovitost, pokora a láska. Popřál jim dost fantazie, aby jednou ten pravý klíč našly. Už jsem jen dodala, že moje nejkrásnější vánoce byly v roce 1933. To nás bylo u večeře dvanáct a byli jsme veselí. Měla jsem ohromný pocit jistoty a bezpečí v tom ovzduší laskavosti.

     Brzy potom se kousek od nás, na zahradě bývalého majitele sklárny, konala hlučná čepobití. Zvučely píšťaly, duněly bubny. To se naši bývalí sousedé dali do služeb zla a zavládl strach. Začali padat nevinní. Po heydrichiádě v květnu 1942 ani kati nestačili zabíjet. Vymýšlely se stroje, jak ekonomičtěji ničit. Moje klidné vánoce se zřejmě již nikdy nevrátí.

Ludmila Svátková