Budete-li mít kousek volného místa, prosím o uveřejnění krátkého příspěvku, kterým bych chtěla poděkovat. Oč jde? O takovou velkou maličkost. Je mi osmdesát let a šla jsem do lesa hledat houby. „Houby“ jsem našla, ale zato jsem tam někde nechala zavírací nůž. Jen moji vrstevníci pochopí, jak těžce my staří neseme výpadky paměti. Vůbec nešlo o nůž, ale o to, kde jsem ho jen mohla… a taky jestli jsem ho zavřela, aby na něj snad někdo nešlápl.
Hledat v podrostu tak malou věc bylo jasně nesmyslné. Ani nevím, kudy jsem vlastně chodila, ale tolik mne to mrzelo, že jsem se tam asi za dva dny vrátila. Jinou cestou, spíš jsem vzpomínala, jak mne před sedmdesáti lety tamtudy vodila s sebou má babička do kadlínského kostela na májové pobožnosti a jak byla od Ostřeňáků krásně vyšlapaná pěšina na stráni naproti Kazatelně. Ta pískovcová skála se ani moc nezměnila, i letopočet 1928 na vyhlazeném podstavci je jasně čitelný. (Jestlipak o ní Mšeňáci vůbec vědí?) Úvoz ve stráni pod Ostrým ve spodní části hodně vymlela voda a pěšinu naproti jsem poznávala spíše intuicí – z někdejších malých smrčků jsou už dávno vysoké stromy. A do Kadlína se už dávno pěšky nechodí. A jak jsem tak vzpomínala, najednou stál proti mně pařez a v něm zabodnuta ta moje houbařská kudlička! Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřila bych.
Milí Kadlíňáci, Ostřeňáci či Ledečáci, nevím, kdo z vás ji našel, a tak vám chci tímto sdělit, jak velikou mám radost, že stále ještě existuje něco, čemu se kdysi říkalo poctivost, i v maličkostech, ale hlavně že se nálezce uměl vžít do situace toho, kdo bude ten nůž třeba „hledat“. Děkuji.
Věra Havlíčková, Ostrý