Interiér kostela sv. MartinaPamátník mistra Jana Husa, foto: Petra NejedláVýstava prací žáků ZUŠ na radniciOsvětlení nám. Míru

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2019 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Pohled do historie


Oslavy 700 let první zmínky o Mšeně jsou vítanou příležitostí, jak připomenout významné momenty z dávné i nedávné minulosti

1   Dějiny Mšena a nejbližšího okolí jsou velmi starého data, vždyť na nedalekém Hradsku je hledáno hradiště Canburg, jehož obléhání v roce 805 skončilo porážkou franckého vojska. Z anonymity věků ale Mšeno samotné vystupuje až díky listině z roku 1306 posledního přemyslovského krále Václava III., který tehdy ještě ves v Boleslavském kraji věnoval představiteli významného severočeského rodu Berků z Dubé, Hynkovi. Díky listině víme i to, že Mšeno před tímto datem patřilo k majetku pražského ženského kláštera u sv. Jiří.

   V této době v údolí nad Blížkou stávala menší tvrz, jejíž počátky jsou kladeny snad do 12. století,2 jejími majiteli byli drobní šlechtičtí manové, patřící ke správě královského hradu Bezděz.  Za husitských válek byla již podruhé zničena  a jako pustá je naposledy uváděna i s rybníčkem Blížkou v roce 1559, dnes na ni upomíná poslední hmotná památka, kterou je zavalený sklep, sloužící ještě kdysi jako hrnčírna a pazderna.

   Berkové si Mšeno příliš dlouho nepodrželi, císař Karel IV. je v podstatě donutil k výměně lidnaté vsi s farním kostelem sv. Václava za jistý finanční obnos a připojil k novému panství několik vsí. Počeštělému Lucemburkovi ostatně Mšeno vděčí i za svůj městský status, doložený listinou v roce 1367. Tím byl patrně ale pouze podtržen dlouhodobější význam lokality jako hospodářského i sídelního střediska celé oblasti, která díky neprostupnosti svých roklí a lesů dlouho odrazovala zájemce o trvalé usazení. Nesmíme ovšem zapomenout, že Mšeno tehdy tvořila, kromě nově vysazeného městečka v okolí dnešního náměstí, také původní zástavba pod tvrzí na Podolci, která i nadále zůstávala vsí se zemědělským obyvatelstvem.

3   Z hlediska národnostního složení měšťanů jistě nepochybíme, budeme-li je považovat za převážně české, ke změně došlo až ve stoletích následujících. Pro domněnku svědčí i dochovaná jména celé mšenské městské rady z roku 1379. Krátce po tomto roce byl vystavěn na místě staršího svatostánku nový gotický kostel sv. Martina, jehož věž byla až do katastrofálního požáru městečka v 19. století jeho přirozenou dominantou. Druhý kostel, ovšem kališnický, vznikl ve Mšeně snad ještě před husitskými bouřemi, jednalo se o stavbu zasvěcenou sv. Janovi (nepochybně právě podle mistra Jana Husa), jejíž osud byl ale neméně smutný. Poté, co sloužil i v pobělohorském období katolíkům, byť již jen jako pohřební, byl za josefínských reforem zrušen a později přeměněn na požární zbrojnici. V jeho patře nalezlo po určitou dobu své prostory první mšenské muzeum s bohatými městskými sbírkami, ale dnes již degradovaný kostel upadá v zapomnění i mezi místními.4

   Nevíme, na kolik bylo městečko postiženo husitskými válkami, svou příslušnost k Zikmundově straně však zaplatil vypálením tvrze nad Blížkou a později i životem její držitel, rytíř Jan (patrně z Kostelce). Po nastolení míru se jako zdejší vrchnost vystřídali členové předních českých rodů a významné osobnosti své doby – Jindřich starší Berka z Dubé, Jan Smiřický, někdejší husitský hejtman a posléze odpůrce Jiřího z Poděbrad, či Jindřich z Michalovic. Mnoho ale o městečku 15. století zatím říci nemůžeme, poodhalení jeho osudů stále čeká na svého badatele.

5   Lépe jsme zpraveni až o století 16., tedy o předbělohorském období, které je obecně považováno za zlatý věk českých měst. Od této chvíle se můžeme setkávat i s početnými dochovanými prameny, ať jsou jimi zápisy v deskách zemských, urbáře nebo pozemkové knihy. Poněkud problematická ale může být skutečnost, že Mšeno vystupuje jako rozdělený statek vždy se dvěma různými majiteli, tedy městečka a vsi. Ve městečku se již setkáme s cechy ševců, kolářů, kovářů a postupně s dalšími, Mšeno samotné patrně až nyní získává od svého majitele Jana Špetle z Janovic znak s orlicí. Měšťané sice nedisponovali právem hradeb, ale zato hrdelním i právovárečným (vaření piva) a měli i plně rozvinutou samosprávu v čele se dvanácti konšely a purkmistrem. 6

   Slibný vývoj přetrhlo české stavovské povstání, jeho porážka a pokračující válečné operace na území Čech, které se nevyhnuly ani Mšenu. Jako odjinud, směřoval i z městečka na Kokořínsku proud osob do zahraničního exilu, mezi těmi mšenskými byl ale muž, tehdy ještě malý chlapec, nad jiné významný. Otec Augustina Heřmana byl posledním evangelickým farářem v kostele sv. Jana, roku 1627 musel opustit vlast. Jeho syn se stal zeměměřičem a kupcem ještě před příchodem do Ameriky, ale až v Novém Světě našel plné uplatnění a k českému původu se hrdě hlásil. Za své odborné i diplomatické služby získal od guvernéra anglické kolonie Maryland rozsáhlé území, na němž založil panství Nové Čechy, kde snad hodlal nabídnout zázemí svým emigrovavším krajanům. Jeho plány bohužel přetrhla brzká smrt.

   Ve Mšeně se zatím stal novým pánem císařský vojevůdce Albrecht z Valdštejna, kníže frýdlantský, jehož državy měly, na rozdíl od jiných, ochranná privilegia před plenícími vojáky. To skončilo generalissimovým zavražděním v Chebu, po němž Mšeno získal jeden z účastníků jeho exekuce, irský podplukovník Robert Geraldin. Město spojené ve velkostatek s Lobčí asi opakovaně zažilo švédský vpád a bylo svědkem výstavby nového, dnes již neexistujícího, panského sídla na Romanově.  Sňatkem s Klárou Geraldinovou se panství dostalo na dlouhou dobu do majetku rodu Věžníků z Věžník, na něž si několik hmotných památek dosud uchovává sousední Lobeč. Za nich v roce 1670 Mšeno poprvé osudově vyhořelo, obětí byl i mšenský městský archiv, jinou pohromou byly spory měšťanů s vrchností, vrcholící demolicí romanovského sídla a přesunem Věžníků na Lobeč.7

   Blízkost lesů nahrávala úkrytu tajných evangelíků a predikantských kněží, není jistě náhodou, že ve Mšeně pobývali opakovaně katoličtí misionáři, a že se krátce po zveřejnění tolerančního patentu k evangelické farnosti v Nebuželích přihlásila řada místních. V souvislosti s patenty Josefa II. byl kromě kostelíka sv. Jana uzavřen i kostel na Romanově, který posléze dlouhou dobu chátral a hrozil jeho úplný zánik. Mšeno také přestalo disponovat hrdelním právem, které bylo menším městům odňato rezolucí císařovny Marie Terezie. To již panství patřilo hrabatům Clary a do městečka ve zvýšené míře pronikal německý živel. Zadlužená hrabata nakonec Mšeno prodala majiteli Liběchova, Jakubu Veithovi, a po něm se vystřídala v držení celá řada vlastníků. Město již ovšem bylo svobodné a po výkupu z roboty se zbavilo i poslední feudální překážky.

   V roce 1793 byl Mšenu mladoboleslavským krajským úřadem povolen magistrát III. třídy, který určoval samosprávní poměry téměř dalších šedesát let. V tomto období byla na náměstí vybudována kašna, opraveny sochy tamtéž, renovován byl kostel včetně interiéru, ale zvláště byla vybudována nová radnice. Ráz městečka stále zůstával dřevěný, což dosvědčil i vzácný návštěvník, básník Karel Hynek Mácha. Část místních obyvatel sice bohatla, jiní ale naopak chudli a rozrůstající se obec musela takovou disproporci řešit vydáváním vandrovních knížek, které se stalo počátkem vystěhovalectví. Požadavku na zábavu a kulturní zájmy se snažilo vyhovět jedno z nejstarších ochotnických divadel v Čechách, zaniklé po nicotném sporu s tehdejším starostou. Po obnovení v roce 1841 se přestěhovalo do jednoho z radničních sálů.  Ve škole a při faře působily pěvecké spolky, farář Václav Krolmus patřil k výrazným, významem nadregionálním, postavám národního obrození.   8

   V revolučním roce 1848 sehrál ve Mšeně významnou úlohu spolek „Slovanská lípa“, události tu byly rušné a zasahovalo dokonce vojsko. Rušněji však mělo být ale ještě později – nejprve v roce 1866 ve městě a okolí nocovalo za prusko-rakouské války více než tisíc pruských vojáků a o rok později vypukl osudný zhoubný požár. Dne 27. června zachvátily plameny v krátké domě na pět desítek domů, kostel, radnici i jiné budovy, oběti byly i na životech, setřen starobylý ráz roubeného města s hodnotnou architekturou. Obnova trvala mnoho let, symbolicky pak byla dokončena vysvěcením rekonstruovaného kostela sv. Martina.

   Devatenácté století je druhou zlatou dobou mšenských cechů a řemesel, ve městě tehdy bylo 44 živnostenských profesí, z nichž nejvíce byli zastoupeni ševci. Právě cechovní památky tvoří nejpočetnější soubor mezi dochovanými exponáty k dějinám města. Mšeno se dočkalo i nového spojení s okresním městem, když byla roku 1897 slavnostně zprovozněna železniční trať do Mělníka. Neúspěch ale utrpělo při žádosti o statut okresního města, důvodem byla i průmyslové stagnace, protože si stále uchovávalo svůj zemědělský charakter. Bylo tak připojeno k mělnickému okresu, ačkoli se tehdy počtem obyvatelstva s městem na soutoku mohlo srovnávat. Právě tak i společenským a spolkovým životem, vždyť mšenští byli členy divadelního spolku, Sokola, hasičského sboru, Budče mšenské, spolku vojenských vysloužilců a několika dalších. Vydána byla Červenkova monografie o historii města a od konce století začal výrazněji sílit i turistický ruch, který  ještě před první světovou válkou podnítil vydání prvních průvodců. Mšeno tehdy také dalo národu dalšího významného rodáka, archeologa Josefa Ladislava Píče.

   Po válečných nesnázích uvítali radostně i Mšenští vznik první republiky, během níž vzniklo ve městě několik významných staveb – rozlehlá škola, nový evangelický sbor a v první řadě půvabné koupaliště ve stylu art déco, architektonický skvost nadregionálního významu. Ve městě nadále fungovalo množství kulturních spolků a pracovalo mnoho řemeslníků a živnostníků. Druhá světová válka učinila ze Mšena pohraniční městečko na periferii, které bylo navíc v roce 1945 nemálo poškozeno. Poválečný vývoj přinesl spíše stagnaci, oživovanou jen turisty a chalupáři, kteří v regionu našli ideální podmínky pro rekreaci. Tyto dva atributy si ostatně Mšeno uchovává dodnes. 

Jan Kilián, Regionální muzeum Mělník

Fotografie k reprodukci byly zapůjčeny Regionálním muzeem v Mělníku.