Každý den našeho života je jiný. Zázraky jednotlivých dnů z
pohodlnosti nerozlišujeme. Dárky přijímané a dávané o vánocích pro nás bývají
rozlišovacími znaménky, že život není vždy šedivý. Když se někdy posadím a dívám
se na obraz, který jsem dostala jako vánoční dar, napadají mě ty nejhezčí věci.
Lituji, že je nedokážu nikomu, ani papíru opakovat.
V době, kdy
byl onen obraz namalován, byl Juan již dva roky členem naší rodiny. Kromě naší
dcery (samozřejmě) si za ten čas dokázal vybudovat (podle B. Hrabala) „duhový
most přátelství“ s mým mužem. Zachránil totiž manželovi život včasným podáním
nitroglycerínu. Já jsem kromě vděku k Juanovi nic necítila.
Když k nám o Štědrém dnu přivedl jako hosty šest zahraničních studentů, hrozilo,
že tenké lano přátelství mezi námi se přetrhne docela. Po postním obědě zavedl
Juan své kamarády do lesa. Oni prý les zatím viděli pouze z autobusu. Dcery
připravovaly bramborový salát a pečivo na misky. Já jsem zatápěla ve všech
kamnech v baráčku, aby naši hosté nemrzli. Na konec jsem si nechala zatápění do
piliňáků značky Satan.
Nenáviděla jsem ta kamna, neuměla jsem v
nich totiž topit. Byla to již dlouhá chvíle, kdy jsem v nich zapálila smolný
klacík - a kamna nic. Juan vešel do dveří našeho parádního pokoje a od dveří
hlaholil, jak budou hoši koukat na české vánoce. To není Santa z Aljašky, děda v
šaškovské čepici. To je skutečný Ježíšek v Čechách, se vším, co k tomu náleží.
Abych skryla nevlídný pohled nebo proč, klekla jsem si před ona
satanská kamínka a z plných plic jsem foukla do malého kulatého otvoru dole.
Následoval výbuch. Jiskry mi ožehly vlasy, obočí i řasy. Juan přispěchal z
koupelny s indulonou a mokrými hadry. Zadupával žhavé jiskry do plyšového
koberce, dědictví po mých rodičích, a současně ošetřoval můj obličej. Bylo
neuvěřitelné, kolik čmoudu a žhavého popela na mé jediné fouknutí ta kamna
vychrlila. Spoušť jsme uklidili společně. Ten příšerný netvor se hned nato
příjemně rozhořel. Juan mi uvázal šátek tak, aby nebyly vidět vlasy, a smažili
jsme kapry. Satan nás usmířil…
Jako vždy před slavnostní večeří
řekl můj muž pár vět o tom, co se stalo v naší rodině za uplynulý rok, a jakési
poděkování jako modlitbu. Při večeři prozrazoval můj muž hostům legrační
příhody, do kterých se občas dostal Juan tím, že neznal místní poměry. Někdy se
chlapci smáli, jindy nechápali, co je na historce k smíchu. Tu o koze, která nám
ožrala mladé jablůňky, nechápali.
Sousedovic koza byla zavřená
v chatrné ohradě. Přeskočila plot do naší zahrady a pochutnala si na
stromečcích. Soused zahlédl Juana a přivolal ho, aby mu ukázal, že škodu
neudělalo zvíře z hladu. V ohradě měla koza větvičky, šrot, vodu a seno, zkrátka
pravý kozí ráj. Soused netušil, že Juanovi je úplně jedno, co se stalo stromkům
(nerozlišoval jabloně od břízy), naopak ho silně zaujalo, že zvíře opustilo ráj,
jak řekl soused. Zastavil se jako uhranutý a pak prohlásil: „Já si to pořád
myslím, že lidi z ráje nevyhnal anděl. Sami utekli,“ řekl prý školeným pražským
žargonem - „Sami vzali roha.“
Potom se
říkalo, že ten náš mladý je nějaký na hlavu. Někteří nás proto litovali, jiní
nám to přáli. Pro nás byl Juan důkazem, že lidé jsou stejní na celém světě. Na
chudé podmínky, v nichž vyrůstal, dostal nebo si sám vypěstoval dobré srdce,
štědrost a velkomyslnost. Někdy se ani při pečlivém výchovném vedení vychovat
tak čestného, originálního člověka. Jeho nevychovával nikdo. Jako tříletému mu
umřela matka. Otec ani nová matka si nevšímali, ani co jedl a kde spal. Žil na
okraji velké rodiny, nikým nemilován. Objevila ho a na studie dala nějaká
mezinárodní organizace. Naši vánoční hosté na tom byli podobně.
Po večeři jsem nasvítila vánoční stromeček a starý chatrný betlém. V ledově
studené chodbě bylo potřeba zazvonit starým krámským zvonkem, než jsem jim
oznámila, že Ježíšek už přišel. Nato jsme přešli do velkého pokoje. Je to
rituál, stejně to o vánocích probíhá i dnes. Stromeček chlapce neohromil. Ve
výlohách obchodů viděli hezčí. To betlémek se spoustou postaviček je okouzlil.
Brali do rukou jednu po druhé a šťastně se smáli. Našli i bakelitového černouška
s trumpetkou. Pošťuchovali černého Popoku, že musí být všude. Všichni jsme
dostali skromné dárky - i chlapci. Dali jsme jim balíčky s cukrátky a jablka.
Juan a manžel jim do obálek přidali peníze - prý na české pivo. Juana těsně před
svátky vyplatily redakce za články o střední Americe. Připadal si být bohatý.
Dále již jen zpívali koledy a muzicírovali dlouho do noci.
Vstávám brzy. Když jsem ve svátečním ránu přišla do kuchyně, seděl tam černoch
Popoka a maloval obraz Vstal brzy, aby ho dokončil. Domaloval ho až po obědě a
ještě mi jej daroval. To sírově žluté je slunce pravdy. Tmavá schoulená je zloba
a lež. Před pravdou nemá moc šancí, ale zanechává za sebou dlouhý, nekonečný
stín. Tak mi vysvětlil obsah malby. Byl to úžasně inteligentní hoch. Po několika
měsících ho jakási komise vybrala ke studiu na dobré škole v Německu.
Než odjel, popsal nám v dopise své dojmy z Čech. České vánoce
se mu zdály moc milé a „teplé“. „Zlá je v Čechách jenom zima,“ napsal. Inu,
neměl moc teplé oblečení…
Ludmila Svátková