OlešnoBusta T.G.M. v parku před školouVečer před kostelem sv. MartinaSkalička v zimě

Město MšenoŽivot ve městěInformace pro turistyFirmy, službyMšenské novinyDomůAnglickyNěmecky


 ?

 

 Anketa

Guttenberg stavební společnost - člen skupiny PCS

© 2021 VIZUS | webmaster

Tento web je provozován na systému CMS.

Záclona


   Tento příběh jsem si zapsala roku 2002. Připomněl se mi sám. Zřejmě jsem ho měla v sobě zapsaný již dávno. Stal se v Německu. Lidská paměť je schopná takových obratů. Nedokážeme si vybavit krásu, jakou jsme viděli  z vrcholu hory, ale pamatujeme si přesně směšný tvar zakrslého smrčku u cesty. Já si nemohu představit nedohledné roviny okolo Düsseldorfu, Neandrtalu nebo na levém břehu Rýna u Kolína n. R. bez vzpomínky na hadr, na záclonu.

   To mě k sobě pozvala paní, krajanka, prý na popovídání. Bylo to milé v šedivosti ostatních dnů. V řeči našeho kraje neužíváme měkké „l“ ani jiné zvláštnosti. Paní si zachovala v novém prostředí jazyk svého rodného kraje neporušený. Lišila se tím od ostatních krajanů. Neužívala germanismy. Jako by oba jazyky přesně oddělovala. Bydlela se svou rodinou, mužem a dětmi, v novém domku na okraji Kolína nad Rýnem. (Kolín je nový téměř celý. Před válkou tam žilo 800 tis. obyvatel, po válce 32 tis. lidí.)

   Přišla jsem k nim v 16 hodin. Paní měla v ten den volno, a pozvala si proto uklízeče. Úklid měli skončit před 16. hodinou, trochu se však opozdili. Jednu stěnu obývací místnosti tvořilo okno a oni na něj zavěšovali novou záclonu. Bylo zajímavé se dívat na ty chlapíky. Jeden na žebříku, druhý dole řasili záclonu do přesných skladů. Z toho, jak si hráli s jemným materiálem, jaké si dávali veselé pokyny, bylo vidět, že jim ta práce dělá radost. Nakaženi jejich radostí jsme usedli k svačině, kterou nám paní připravila (alespoň já jsem si to myslela a tak cítila).

   Chlapíci mezitím naskládali do auta své nářadí a přístroje přímo pod oknem pokoje, kde jsme svačili. Než odjeli, ještě se zastavili a zálibně si prohlíželi svou práci. Svačili jsme při světle svíček, oni stáli v silném světle žárovek a zřejmě nemohli vědět, že je vidím. Vtom vstala dcerka paní domu, prudce trhla záclonou, až zůstala viset jak utržený cár hadru. Přitiskla obličej ke sklu a na chlapíky se zašklebila. Ti hned odjeli.

   V bytě bylo chvíli ticho. Asi šestiletý bratříček té patnáctileté vzpurnice se tichounce rozplakal. Paní zbledla a stiskla rty. Potom mluvila dobrou němčinou se svým mužem. Mnohé z jejich hovoru mi uniklo. Paní tvrdila, že každá dobrá práce zaslouží uznání, muž se asi o té práci vyjádřil pohrdavě (výraz, který užil, jsem neznala). Paní jen odmítavě kroutila hlavou, načež muž řekl hlasem plným zloby: Ono je známo, že charakterní a vzorní lidé se narodili jenom v Čechách mezi P. a N. H.

   Ve vedlejší místnosti zazvonil telefon. Pán se mi s lehkou úklonou omluvil a odešel se zřejmou úlevou. Děvče se vytratilo již předtím. Paní se nutila do klidu. Omluvila děvče, že chodí na doučování z chemie, a ptala se na domov. Nevím, jak je tam doma teď, řekla jsem. Odjížděla jsem v září, a je listopad.

   O měsíci září, jak možná víte, říká básník. A máme září, pozdní východy. I slunce nějak prochladlé je. Paní k mému údivu pokračovala ve verších, kde se říká o kovovém třpytu, který dostala voda v řece. Verš pokračuje o osamělém veslaři, jak ještě s pádlem za pokorného pokleku čeří řeku.

   Povídaly jsme si asi hodinu. Hošík u stolu zíval. Odcházela jsem od nich se srdcem sevřeným. Ani slova jako kopretiny, skládaná do věnečků vět, nezachrání lásku, která okorává.

   V roce 2002 jsem četla v okresních novinách oslavný článek o lékařce, která léčí lidem krky a uši, ale hlavně prý duši. V okresní nemocnici pracuje i její syn. Byla to ona, ta milá paní. Po rozvodu se vrátila domů i se synkem. Muž měl již novou rodinu s cizinkou, o dceři nevěděla. Nemluvily jsme o zácloně – praporu na půl žerdi, ale obě jsme o ní věděly. Paměť srdce je prý silnější než paměť rozumu.

Ludmila Svátková