Moje sousedka zleva včelaří již tři roky. Za tu dobu poznala a pěstuje mnoho nektaro a pylodárných rostlin. Na jaře ke mně přiběhla vzrušená. Pojďte se podívat na moje včely! Když jsem se dobelhala ke včelínu, stála sousedka jako omámená blízko česen. V letošním chladném jaru nebylo mnoho pylu, ale její včely padaly na česna, obalené žlutým pylem z lísek. Hledaly jsme, odkud ten vzácný pyl nosí. Našly jsme hromadu klacků a větví, jak je sousedka na podzim ořezala z lísky, která stínila. Ty větve lísky na hromadě rozkvetly! Bez kořenů, bez naděje, až do své smrti plnily pradávnou úmluvu se včelami, že si vzájemně pomohou k zachování svého rodu. Mladušky včel se právě líhly a pyl z lísek je pro ně něco jako chléb pro lidi.
Ze zahrady souseda po pravé straně se ozývalo mečení koz. Koza, povídám dceři, mečí tam koza! Ta se zasmála. Kdybys lépe viděla, poznala bys muflony! Mufloni? Jací mufloni? Ti přece žijí volně a spásají trávu mezi skalami na Sicílii a Sardinii! Dcera se nepřela, jen pokrčila rameny. Když jsem šla domů, dala mi do ruky rozkvetlou větvičku muchovníku. Nevím, jak se to stalo, ale z plotu mojí zahrady rozkvétá rok co rok „zlatý déšť“ forsytie a po nějakém čase těsně vedle jeho keře rozkvete zplanělý muchovník. Také sem nepatří, řekla dcera. Také je z jihu. Včely ale neláká. Nejsou na něj zvyklé.
Ludmila Svátková