V seriálu rozhovorů s herci mšenského Divadelního
sdružení dnes odpovídá Jiří Fanta
Jirko, jsi jeden z nejvíce zaneprázdněných
lidí v souboru, máš dvě zaměstnání, jsi zastupitel, hraješ divadlo, zpíváš ve
sboru, maluješ obrazy. Jak se ti daří všechny tvé aktivity
zorganizovat?
To je právě to, co se mi
příliš nedaří. Vzhledem k velmi rozsáhlé činnosti často zanedbávám rodinu a
mnohdy v týdnu nejsem prakticky ani jeden večer či odpoledne doma. Když se pak
konečně občas domů vracím, musím se lidí ptát na cestu a s manželkou si nějakou
chvíli, než se přestaneme ostýchat, vykáme. Je toho opravdu moc a budu se muset
zamyslet nad tím, jestli není načase nějaké činnosti se vzdát. Ale nebojte,
divadlo to určitě nebude.
Když už jsem se zmínil o malování, ty
jsi autorem originálních kulis ve hře „Ze života hmyzu“ a v připravované hře jsi
spolupracoval na návrhu scény. Můžeme se i tentokrát těšit na nějaký tvůj
výtvarně - scénický počin?
To posoudíte
až vy sami – mám na mysli diváky. Při zpracovávání návrhů scény vycházím, stejně
jako u předchozí hry, nejen ze svých nápadů, ale – a to dost podstatně – i z
názorů a hlavně zkušeností našeho režiséra, který se i v této oblasti jeví jako
opravdový profesionál. Ale jinak je práce na scéně záležitostí prakticky všech.
Řada prvků scény se vlastně rodí až při zkouškách. Mnohdy zjistíme, že tak, jak
jsme původně zamýšleli uspořádat např. jednotlivé kusy nábytku, okna, dveře
apod., to vlastně není možné. Postavy by mnohdy o sebe zakopávaly, někdy by děj
ztrácel logiku, když má například někdo přijít, druhá postava má stát u okna a
příchozí ji zpočátku nemá vidět, což by samozřejmě nebylo možné, kdyby okno bylo
na straně scény, tedy v zorném úhlu příchozího. Zároveň bude důležité i výtvarné
řešení, které by mělo na jedné straně vystihovat atmosféru prostředí, v němž se
děj hry odehrává, na druhé straně by mělo respektovat co nejmenší technickou
náročnost, snadnou demontáž a transport kulis. Jistou základní představu již
máme, během dosavadních zkoušek vykrystalizovalo rozmístění jednotlivých prvků a
začali jsme používat i jakési náhradní pomůcky, např. stylizované dveře, šatník
apod., které nám pro tento účel vyrobil Miloš Homolka. Brzy se již budeme muset
pustit do konečného řešení scény, v neposlední řadě i proto, že na hotové scéně
se mnohem lépe zkouší.
Rozhodli jste se, že budete novou hru
uvádět v překladu původního názvu, tedy „Postel plná cizinců“. A v jednu chvíli
jsou opravdu v té posteli téměř všichni aktéři hry. Nemrzí tě, že jako vrátný
Karak do té postele nemůžeš?
Naopak! I
tak mám dost práce s nalezením podstaty postavy, natož abych ještě musel
absolvovat „erotické“ scény. A pak, vždyť vlastně z mé „neúčasti“ a nadhledu (a
hlavně přehledu) nad zmiňovanými scénami pro mne vyplývají nezanedbatelné zisky,
hlavně mám na mysli ty finanční. Ale to ostatně uvidíte
sami.
Tvůj Karak je neuvěřitelná figurka, něco jako Baron Prášil
a Švejk v jedné osobě. Jak se ti taková postava hraje?
Zatím, jak jsem již řekl, její podstatu, vztah k ostatním, její
postoj k životu atd. teprve hledám. Není to sice postava velká rozsahem role,
zato patří k těm těžším, mluvíme-li o jejím ztvárnění. Domnívám se, ba jsem o
tom přesvědčen, že musí být hrána s velkou lehkostí, hodně civilně, je v ní
hodně humoru a tedy nebezpečí přehrávání a „švejkování“, a tím i degradace
jejího významu a postavení ve hře. To vše je typické pro opravdu nesnadné typy
postav, které dobře zvládají jen opravdoví mistři, ke kterým já se rozhodně
nemohu přirovnávat (zatím!!!!).
Václav
Novák